<center> <h1> Salvador Dalí</h1></center>

Celým jménem Salvador Felip Jacint Dalí Domènech se narodil 11.května 1904 v malé vesničce Figueras v Katalánsku. Otec Salvador Jacint Dalí byl městským notářem, matka Felipa Domènech Ferésová pocházela z bohaté rodiny. Měl bratra, který v roce 1903 v necelých třech letech zemřel na gastroenteritidu. Mladý Salvador, který dostal stejné jméno jako zesnulý bratr, si někdy připadal jako náhradní syn. Opak byl ovšem pravdou – rodiče o něj pečovali někdy až příliš. Byl v neustálé péči své matky, tety Cataliny, babičky a chůvy Lucíi. Salvador toho později využíval k dosažení toho, po čem toužil.

Když přišel do školních let, otec ho poslal na státní školu. Salvadorovi se tam nechtělo, ale otci se odporovat nedalo. Nicméně po roce byly jeho výsledky tak mizerné, že ho rodiče předali do péče soukromé církevní francouzské školy. Začal se učit francouzsky, což byl jeho milovaný jazyk. Také chodil na první hodiny malování a zřídil si v prádelně svůj první ateliér. Už tenkrát toužil po slávě a nesmrtelnosti – chtěl tím dokázat, že není mrtvý bratr, že je génius. Jeho prvotiny vyobrazují krajiny kolem Figueras a je na nich možné vidět prvky impresionismu.

Ve dvanácti letech byl na prázdniny poslán k rodině Pitchotových – na sídlo zvané Muli de la Torre – kde nalézal klid a mohl studovat. Pepito Pitchot mu zbudoval ve stodole ateliér a plně ho v malování podporoval, nemohl si nevšimnout chlapcova neobvyklého talentu. I otec ho podporoval. Salvador studuje dějiny malířství a vydává vlastní noviny, kam píše články o starých mistrech, jako například El Greco nebo Vélazquez. V šestnácti letech už si plánuje, jak bude slavný, navštěvuje často domek, který si rodina koupila v Cadaqués, a toto městečko, spolu s dalším – Port Lligat často maloval.

V roce 1921 mu zemřela matka, pro nadaného umělce to byl šok. Jeho otec si bere sestru zemřelé matky – Catalinu. O rok později se Dalí úspěšně dostal na uměleckou školu v Madridu, kde pobýval v Residencia de Estudiantes ^*1 . Zde se seznámil s mnoha budoucími umělci. Zpočátku si od nich držel odstup, ale nakonec díky svým malbám dosáhl velké popularty, a to se mu zalíbilo. Nejužší přátelství choval s Luisem Buñuelem a Federicem Garcíou Lorcou.

S místními profesory byl nespokojen, tvrdil, že ho nedokážou nic naučit. Byl dokonce na rok vyloučen – mělo se za to, že stál v čele skupiny, která byla proti jmenování jednoho z profesorů (profesor byl údajně konzervativní). Volný rok trávil v Cadaqués a měl svou první samostatnou výstavu v galerii Dalmau v Barceloně.

Po návratu do školy se tam dlouho neohřál – byl vyloučen, protože zkoušejícím řekl, že nejsou dostatečně kvalifikovaní, aby ho mohli hodnotit, na čemž můžeme vidět jeho stoupající sebevědomí a excentricismus. Seznámil se i s Pablem Picassem, kterého navštívil v Paříži. Zpočátku byli velcí přátelé, s postupem času ale dalí začal prohlašovat, že Picasso nerozumí umění jako takovému a jejich přátelství se rozpadlo.
Namísto toho začalo vznikat velké přátelství s Buñuelem a Lorcou. Lorca roku 1926 napsal Oda a Salvador Dalí ^*2 , společně pracovali na zpracování Lorcových divadelních her a baletů, jako například Mariana Pinedová. Ovšem i cesta těchto dvou přátel se nakonec rozběhla dvěma směry – Lorca se uchyloval k folklorním záležitostem, zpátečnictví, psal o starých lidových tématech, naproti tomu Dalí se vrhal vpřed – začal objevovat surrealismus. Salvador také tvrdil, že Lorca začal jejich přátelství prožívat více, než by bylo zdrávo, vzhledem k jeho homosexuální orientaci.

S Buñuelem pracvali na společném filmu – Salvador předělal scénář podle svého, protože Buñuelův nebyl kvalitní. Sám v něm zahrál jen nevýraznou roli. Film vešel do kin roku 1929 pod názvem Un Chien Andalou ^*3 a měl nevídaný úspěch. Skládal se z naprosto nesourodých scén, všeobecně se považoval za obrat v dějinách filmu a André Breton ho považoval za vrchol surrealismu. Dalí se po jeho premiéře vrátil zpět do Španělska a věnoval se dál malování. Později měli tvořit s Buñuelem film L'âge d'or ^*4 , ale vznikaly velké nespory ohledně scénáře, proto Dalí odstoupil a jejich přátelství skončilo v den, kdy vyšla nová verze Andaluského psa, kde nebylo Dalího jméno vůbec zmíněno. Film byl naprosté fiasko a padesát let se nesměl vysílat.

Za tu dobu prošel Salvador Dalí mnoha uměleckými směry – impresionismus, fauvismus, kubismus, dadaismus, klasicismus, neoklasicismus,…a umělecky vyspěl. Používal svou terminologii, kterou ještě na koleji používali jako studenti, například PUTREFACTO – hniloba – původně nadávka pro velkoburžoazní zřízení, se nakonec vyskytovala na mnoha jeho obrazech. Pod vlivem Joana Miróa a dalších umělců započal do nerálných krajin s prvky pobřeží Costa Brava umisťovat své motivy.

Do Cadaqués ho přijel navštívit básník Paul Eluard se svou ženou Galou. Gala a Dalí se do sebe ihned zamilovali. Eluard proti jejich vztahu nic neměl, sám měl mimo manželství románky a chtěl, aby si i jeho žena užívala mimo manželství. Gala s dalím zůstala a traduje se, že ačkoli byla jejich láska bezmezná, nikdy spolu neměli sex.Dalí byl doslova okouzlen Galou a maloval ji na svých obrazech ve všech možných variantách, například jako Madonu či Ledu ze starých antických bájí. I některá svá díla podepisoval jako Gala Salvador Dalí.

Mezi surrealisty byl přijat s velkou slávou díky obrazu Pochmurná hra. Kritizoval zahraniční politiku Sovětského svazu a při vystavení svého díla Záhada Viléma Tella byl obviněn ze zesměšňování Lenina. Jeho kontakty se surrealisty se ztenčovali, tvrdil že “Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista.”

Kolem roku 130 pobýval hodně v Port Lligatu, kde si s Galou koupili domek. O šest let později se dozvěděl o Lorcově smrti, se kterým se začal zase častěji vídat. Básníkova smrt se ho silně dotkla. Když začala ve Španělsku občanská válka (1936), Dalí byl právě v Londýně. Od té doby se ve Španělsku zdržoval málo. Pobýval hodně v Itálii, ale po Mnichovské dohodě odcestoval do Bordeaux a nakonec do USA, kde žil v exilu od roku 1940. Zde pracoval na svém prvním autobiografickém děníku Tajný život Salvadora Dalího. Pracoval pro film, divadlo, reklamu, tisk, navrhoval šperky a kostýmy – vydělával si tím slušné peníze a nijak se tím netajil. Tato komerční práce znechutila André Bretona a z jeho jména Salvador dalí udělal přesmyčku Avida Dollars, což se blíží k anglickému avid for dollars – chtivý dollarů. Dalí toho využil a Avida Dollars můžeme vidět na několika špercích té doby.

Do Ameriky emigrovali i další surrealisti poté, co vypukla válka. Těžce se lopotili a snažili se uchytit, kdežto zaběhlý a slavný Salvador Dalí měl bezpečné zázemí – z nemalé finanční krize ho dostali manželé Morseovi, kteří začali odkupovat jeho díla – mnohá z nich naleznete v St. Petersburgu na Floridě.. Začíná pracovat na novém uměleckém přístupu – “Nukleární mysticismus” – jak název napovídá, jde o spojení vědy s vírou. O vědu začal mít zájem, když spadla atomová bomba na Hirošimu. O víru ve chvíli, kdy se otevřeně přihlásil ke katolictví. Od této chvíle se jeho obrazy mění – nenalézáme na nich už takovou snůšku odporností. Jeho Madona z Port Lligatu (kterou ztělesňuje Gala) byla požehnána samotným papežem.

V roce 1948 vydal knihu Padesát magických tajemství, kde důkladně popisuje způsoby svého malování, popis štětců a barev, které používá, o tři roky později vydal Manifest mysticismu, jehož primárním cílem bylo přitáhnout veřejnost ke svému obrazu Ježíš Sv. Jana na kříži. S rostoucím věkem se odkláněl až k symbolismu, snažil se překonávat své možnosti – snažil se dosahovat nedosažitelného.
8. srpna 1958, po smrti Paula Eluarda, se s Galou vzali. Gala měla sice mladší milence, ale s Dalím měla krásný vztah, který by za nic neměnila. I Dalí měl pletky se zpěvačkou Amandou Learovou, které trvaly téměř deset let. Od padesátých let započal také ilustrace, například k slavnému donu Quijotovi, na kterých uplatňoval svou “kritickou paranoiu” (čtenář si z ilustrace sám najde asociace k příběhu).

V sedmdesátých letech si usmyslel, že si založí vlastní muzeum, a že ho dokončí ještě za svého života. Další z plánů, jak získat nadměrnou slávu. Plány se mu dařily celkem dobře, použil starého divadla ve Figueras a začal ho renovovat. Velkou ránou pro něho byl rok 1982 – nehledě na to, že byl povýšen králem Juanem Carlosem do šlechtického stavu, zemřela toho roku Gala na infekci močovodu 10. června, která pobývala v zámečku v Púbolu, který ji koupil. Na zprávu o její smrti reagoval negativně – nechtěl tomu věřit a tvrdil, že “ona nikdy nezemře”. Přestože si spolu byli poslední léta cizí, od té chvíle se stranil veřejnosti, přestal malovat. Posledním dílem byl obraz Ocas vlaštovky, který namaloval v Púbolu, několik měsíců poté, co s malbou skončil a co zde byla Gala pochována, na zámečku vznikl požár, příčina nebyla nikdy známa.

Salvador Dalí odmítal jíst a byl posedlý nesmrtelností – prý se hladovkou uvede do umělého spánku. Na počátku osmdesátých let onemocněl parkinsonovou chorobou. V posledních letech žil ve svém muzeu ve věži zvané Galatea, kde nakonec 23. ledna 1989 zemřel na srdeční selhání. Veškeré jeho dílo bylo odkázáno španělskému státu a dle jeho přání bylo jeho tělo balzamováno a několik dní vystaveno v muzeu. Poté bylo tamtéž pohřbeno v podlaze atria.