V češtině máme zvláštní přivlastňovací zájmeno svůj, použitelné ve všech osobách a číslech. Ve španělštině žádné takové neexistuje, musíme ho tvořit jinak, a sice jako například v angličtině či mnohých jiných jazycích.

Vezměme si například obyčejnou větu "Mám svůj kufr." Vidíme, že já mám kufr, který patří mne, čili svůj. V tom případě by šlo nahradit zájmeno svůj: "Mám můj kufr." Z tohoto příkladu už je jasné, že zájmeno svůj se tvoří pomocí přivlastňovacích zájmen příslušících k dané osobě. (já - můj, on - jeho, Vy - Váš, my - náš...)

Mám svůj kufr - Tengo mi maleta. / Tengo la maleta mía.

Máš svůj kufr - Tienes tu maleta. / Tienes la maleta tuya.

(On/ona) Má svůj kufr - Tiene su maleta. / Tiene la maleta suya.*

(Vy) Máte svůj kufr. - Usted tiene su maleta. / Usted tiene la maleta suya.*

Máme svůj kufr - Tenemos nuestra maleta. / Tenemos la maleta nuestra.

Máte svůj kufr - Tenéis vuestra maleta. / Tenéis la maleta vuestra.

(Oni/ony) Mají svůj kufr - Tienen su maleta. / Tienen la maleta suya.*

(Vy) Máte svůj kufr. - Ustedes tienen su maleta. / Ustedes tienen la maleta suya.*

*V případě třetích osob (jeho, její, jejich, Váš) se často používá vazba DE + podstatné jméno, aby se osoba řádně rozlišila:

Slyšíme-li pouze "Tiene su maleta," nevíme,zdali on, ona, nebo nějaká osoba, které se vyká, proto pro doplnění využíváme přivlastňovacího pádu s předložkou de

Su maleta de ella está a la izquierda.

Su gata de usted es blanca.